Zastavení 16

Zvětrávání

Zvětrávání je přírodní proces, při kterém se horniny postupně rozpadají a mění vlivem počasí, vody, vzduchu a živých organismů.
Existují dva hlavní typy zvětrávání – fyzikální (například když voda v puklinách hornin zmrzne a rozpínáním je roztrhá) a chemické (když kyseliny v dešti pomalu rozpouštějí vápenec).
Názornou ukázkou fyzikálního zvětrávání je například největší pískovcová skalní brána v Evropě - Pravčická brána, v jejím případě se jedná konkrétně o mrazové zvětrávání (to probíhá tak, že se voda dostává do prasklin v pískovci, kde při mrazu zamrzá a rozpíná se, což postupně rozšiřuje trhliny a odlamuje části skály) a větrné eroze (vítr unáší jemné částice písku, které narážejí do skály a pomalu ji obrušují.). Díky těmto přírodním procesům se Pravčická brána neustále mění a jednou v budoucnosti pravděpodobně zcela zanikne. 

Kořeny stromů a rostlin mohou pronikat do trhlin v horninách a postupně je rozšiřovat – to je příklad biologického zvětrávání.
Písečné duny nebo tvarované skalní útvary, které vidíme v přírodě, často vznikly právě díky větru, dešti a teplotním změnám, které po tisíce let obrušovaly horniny.
Zvětrávání také hraje klíčovou roli v tvorbě půdy – bez něj by se horniny nerozpadaly na menší částečky, ze kterých se půda skládá.

Krásným příkladem v Jáchymově je kamenné moře na Hadí hoře, které vzniklo rozpadem čedičové skály. Původní odolná skála byla roztrhána do bloků rozpínavostí ledu, který v každém zimním období krystalizuje z vody nateklé do puklin. Bloky pak byly vlečeny až do údolí.
Šedá barva dala této hoře jméno Grauenstein (grau = šedý) a v češtině se jí říká Hadí hora. Její nadmořská výška činí 940 metrů, vrchol je ovšem ukryt v lese, ne na místě výhledu.

A pokud ti milý návštěvníku můžeme doporučit, i sem si udělej někdy výlet. Při cestě z Jáchymova se zapotíš trochu víc, ale ten výhled stojí opravdu za to.

K Hadí hoře se váže několik pověstí. V dávných dobách bylo dokonce zakázáno pást zde dobytek a místní lidé se sem báli vkročit. Jedna z pověstí totiž vypráví, že kameny jsou sutiny ze zakletého zámku, který patřil zhýralému pánu Leopoldovi. Jeho otec ho za jeho chování proklel, země se hrozivě otřásla a zámek se zhroutil. Ve svých sutinách pak pohřbil pána Leopolda a celé jeho služebnictvo.
Další pověst hovoří o tom, že pod Hadí horou je ukrytý zámek s obrovským pokladem, který střeží několik permoníků. A dají se dohledat i legendy o Bílé paní či Černém jezdci.

Kapradiny

Kapradiny patří mezi jedny z nejstarších rostlin na Zemi – existují už přes 300 milionů let!
Mají charakteristické zpeřené listy (tzv. listové čepele), které vyrůstají z podzemního oddenku. Mladé listy se často rozvíjejí ve tvaru spirály, což je typický znak kapradin. Nemají květy ani plody – jejich rozmnožování probíhá pomocí drobných výtrusů, které se tvoří na spodní straně listů.
Kapradiny najdeme hlavně na vlhkých a stinných místech, jako jsou lesy, skály nebo břehy potoků. Některé druhy však rostou i na sušších místech nebo dokonce jako epifyty (na stromech v tropických deštných lesích).
Kapradiny se rozmnožují pomocí výtrusů a mají zvláštní životní cyklus. Na spodní straně listů se tvoří malé hnědé skvrnky (sorusy), ve kterých dozrávají výtrusy. Když se výtrusy uvolní a dopadnou na vlhkou půdu, vyklíčí v malou zelenou rostlinku nazývanou prokel.
Prokel má pohlavní orgány – samčí a samičí. Ve vlhkém prostředí spermie doplují k vajíčku a dojde k oplození. Z oplodněného vajíčka vyroste nová kapradina, která po čase vytvoří výtrusy a celý cyklus se opakuje.

Kapradiny mají v přírodě velký význam a to:
Ekologický – pomáhají udržovat vlhkost v lese a poskytují úkryt drobným živočichům.
Dekorativní – mnoho druhů se pěstuje jako pokojové rostliny (např. ledviník).
Léčivé a průmyslové využití – některé kapradiny byly využívány v lidovém léčitelství, jiné (např. přesličky, blízcí příbuzní kapradin) přispěly ke vzniku uhlí.
V České republice roste 57 druhů kapradí.

Ke kapradí se také váže legenda o magickém květu kapradí, který vykvétá při Svatojánské noci (noc z 23. na 24. června).
Svatojánská noc byla původně součástí oslav letního slunovratu a slavila se našimi předky hlavně ohněm, vodou, nahotou a zelení. Byla to oslava slunce, které mělo v těch dnech největší sílu, lásky a plodnosti. Oslavovala se příroda v bujném rozpuku, pomocí devatera kvítí se zaháněly nemoci a věštilo se jimi. K rituálům se také používal oheň evokující slunce a lidé se milovali v polích.

Křesťanská církev se jako v mnohých jiných případech nejprve snažila tyto pohanské zvyky vykořenit a když se jí to nepovedlo, začlenila je do svých svátků. Dávná keltská i slovanská tradice se tak propojila s křesťanským svátkem.

Věřilo se, že je v tuto noc stěna mezi magickým a reálným světem velmi tenká a lidé i kouzelné bytosti jí mohou snadno prostupovat. 

Podle pověsti v tuto noc vykvétalo kouzelné kapradí zlatým květem zářícím jako oheň. Kdo květ našel, tomu se ukázaly poklady země. Pokud na něm ulpěly výtrusy, stal se pro tuto noc neviditelným. A kdo nepozorován květ našel, usušil a vložil si ho pod polštář, ten měl zajištěný blahobyt po celý rok.

Otázky do kvízu